Sananim - Drogová poradna 

závislost na vztahu

Jana

Dobrý den, nevím, jestli jsem zde dobře, ale snad mi alespoň poradíte, kam se obrátit o pomoc. Jedná se pravděpodobně o závislost na vztahu, který má, jak mě se to jeví, všechny příznaky destrukční závislosti. Jedná se o mou švagrovou Evu, 35 let, vdova, inženýrka, dvě děti 5 a 13 let. Žije ve společné domácnosti se svou maminkou (dále o ní budu psát jako o babičce) asi 100 km od nás, občas je navštěvujeme, v poslední době však spíš jen můj muž (= Evin bratr); (já jsem radši doma s miminkem). To jsou asi její jediní blízcí lidé. Znám ji jako velice praktickou ženu, schopnou, soběstačnou. Vždycky všechno dělala správně, silný smysl pro povinnost, slušná, čestná, děti na prvním místě, chodí normálně do práce, žádné drogy, alkohol příležitostně a v rozumném množství, při druhém těhotenství přestala definitivně kouřit. Asi před rokem se Eva znatelně změnila, avšak nemluvila o tom a nikdo jí do ničeho mluvit taky nechtěl, když nechtěla ona sama. Kromě změny účesu, žvýkání žvýkačky apod. však začala být velmi nespolehlivá, a o tom už nemluvit nešlo. A tak to ze sebe u nás na návštěvě jednou vysypala – zamilovala se, a k svému (i našemu) velkému překvapení do ženy. To byl důvod, proč se to snažila dlouho tajit. Na malém městě žádné informace, žádní přátelé. Trochu jsme ji „rozebrali“ a pomohli jí pochopit, že nejde o nic špatného, hrozného apod. Řekla jsem jí mimo jiné, že pokud spolu nelítají v noci po parcích a nevraždí lidi, tak o nic nejde (tuto hranici chování však asi vzala velmi doslova) a na její námitku, jak to bude vysvětlovat lidem ze svého okolí, jsem řekla, že to slovo je „kamarádka“ či „přítelkyně“, a co spolu dělají v soukromí, by ani neměla nikomu vykládat, stejně tak, jako by to nikomu nevykládala, kdyby se jednalo o muže. Avšak situace se dále vyvíjela a babička si jednou postěžovala, že Eva celkem nečekaně zmizí třeba na celý večer. Pak to bylo i na dva nebo tři dny. A před dětmi maskuje svoje nepřítomnosti jako školení, jiné pracovní činnosti apod. Ona žena bydlí shodou okolností ve stejném městě jako my, tedy 100 km od Evy. Evě zazvoní telefon, Eva krátce hovoří, načež během cca 10 minut odjede. Někdy jsou zase domluveny dopředu, ale těsně před Eviným odjezdem nebo až po cestě na mobil zavolá přítelkyně, že si to rozmyslela a že se jí to vlastně nehodí. Zásadně jezdí Eva za svou přítelkyní, a to v termínech daných přítelkyní. Není to tak v pořádku. Soužití Evy s babičkou (obě vdovy) v rodinném domku se během let vyvinulo tak, že si víceméně rozdělily úlohy v domácnosti i v péči o děti. Avšak Eva je ochotna toto všechno okamžitě hodit za hlavu a odjet, teď nedávno dokonce i přes narozeniny svého syna. A kvůli čemu... Z toho třídenního výletu někam až na druhý konec republiky se vrátila Eva šťastná. Byly na výletě ještě s jednou lesbickou dvojicí a celý víkend hrály hru na papírky (jaký, kdo, co udělal, s kým, proč). Dobrá nálada po návratu však netrvala dlouho, rychle ji vystřídala beznadějná deprese, Eva otrávená celým světem, životem, a to tak vulgárně, že uvádí do rozpaků svoje okolí. Přítelkyně: Jedná se o vdanou paní, má děti, její manžel o „tom“ ví. Je to dětská psycholožka, mladší než Eva (jednu dobu Eva mlela neustále dokola: „Jsem stará, to je v prdeli...“, a to i před lidmi, kteří nevěděli, o co jde, a bylo to dost nevhodné. Také stále dělá sarkastické vtípky na svůj „pokročilý“ věk...) Nejdřív žila Eva tím, že manželství její přítelkyně je nefunkční, že s manželem nežije a že se bude brzy rozvádět. Pak Eva procházela rozčarováním, když zjistila, že to není pravda. Eva se několikrát pokoušela vztah ukončit, asi pětkrát, vždy to však začalo znovu a vždy s větší intenzitou. Jednou jí Eva vypsala v mailu svůj život, těžké životní situace, do nichž se dostala a jak je řešila. Přítelkyně ji v odpovědi odsoudila, že je „vyvrhel společnosti“. Změny: Babička je zděšená, říká, že z Evy jakoby vyprchal všechen život. Po návratu od přítelkyně je ještě chvíli veselá, to ale brzy přejde. Chodí jako bez duše, práce na domě vykonává mechanicky, bez zájmu a dřívější radosti. Je vidět, jak rekonstrukce domu, do které se před rokem nadšeně vlastními silami pustily, ji obtěžuje, nemá o ni zájem. „Tak co chceš, mami... Kde to chceš...“ Můj muž zase říká, jak neuvěřitelně zhrubla. Všechno je v prdeli, život je na hovno. Je v prdeli i to, když na semaforu naskočí zelená. Řekla: „Nejradši bych odtud zmizela někam do prdele...“ Načež se jí zeptal: „A co děti?“ Odpověděla: „Ty bych tady nenechala, ty idiote!“ Agresivita – na svého bratra takhle hrubá nikdy nebyla, nejen na něj – na nikoho. Reaguje takhle sprostě třeba i na spadnutí šroubku. Někdy jí to ujede i před dětmi. Děti, podle babičky, tu změnu vycítily také. Starší není hloupý, už se podezřívavě vyptává: A to školení platíš ty nebo zaměstnavatel? A to je nějaký školicí středisko? A co jste se teďka učili? A to teď budeš mít víc peněz? Eva odpovídá zdráhavě, lžemi. A když se začíná do svých lží zamotávat, začíná být agresivní, zvyšuje hlas – co je mu do toho, proč nejsi v posteli, máš všechny úkoly? Teď v poslední době zřejmě zjistila, že z domu se dostane snáz, obelstí-li všechny. Ve tři odpoledne třeba řekne, že si jen potřebuje něco na chvíli zařídit v práci, odjede, a vrátí se až k ránu. Evina finanční situace není veselá. Domek přináší radost tomu, kdo ho má v pořádku a má dostatek financí na jeho údržbu. Jejich domek, i bez ohledu k nutné rekonstrukci, zatím jen přitěžuje. Objem Eviny práce, a tím i plat, nejsou stálé. Stává se i to, že některý měsíc pro ni práce není, a tedy není ani plat. Babička se stále snaží přivydělávat si k důchodu nějakými brigádami, avšak péče o děti a domácnost je pro ni na prvním místě, protože je pracovně méně vytížená než Eva. Eva by se také chtěla pracovně osamostatnit. Její obor je spíše mužskou prací a její zaměstnavatel ji oproti jejím kolegům platově diskriminuje. Mít vlastní firmu by pro ni byla výhra. Můj muž pracuje v podobném oboru, a tak se spojili a jdou za svým cílem spolu. Pracují na prezentacích a spoustě jiných věcech (kterým zas až tak nerozumím, ale jsou potřebné pro získání klientů). Jde to však velmi pomalu, protože se tomu musí věnovat mnoho času (práce). A Eva nyní „nemá na nic čas“. Na domě dělá, jen když je doma, což zas tak často není, a dělá to jen „z musu“. Pro svoje osamostatnění – budoucí firmu – nedělá nic, nemá na to čas. Všechno se snaží přesouvat na svého bratra – ona je zaneprázdněná, ona tomu až zas tolik nerozumí. Její nadšení přešlo docela plynule v nezájem. Sama Eva je dost inteligentní, takže ty pravé důvody se jí dlouho dařilo schovávat za jiné, které byly zrovna po ruce, a to nejen před svým bratrem, ale možná i sama před sebou. Prostě – absolutní nezájem o vše. Vše, co ji dřív zajímalo, s čím žila, s čím vyrůstala a co se vytvářelo dlouhé roky – nic pro ni nemá význam. Podle babičky je všechno Evino chování, její reakce i emoce, hrané, neupřímné. Ve společnosti se směje vtipům, jako by ten smích byl naučený. Chová se takto i ke svým dětem. Babička říká, že „hraje mámu“. Sama tomu nerozumím, ale píšu vám to. Kromě takovéto apatie začala být také neuvěřitelně výbušná. Nesnese, když s ní někdo v něčem nesouhlasí. Atmosféra je u nich neustále napjatá, ve vzduchu pořád visí lži a nebezpečí hádek. Neustále telefonuje, samozřejmě z mobilu, nebo píše SMS. Ty začne vyťukávat třeba uprostřed hovoru s někým a přestane vnímat, že jí třeba ten druhý odpovídá na otázku. Babička už je na to alergická, protože Eva tím zanedbává svoje povinnosti. Pětiletou dcerku nechá samotnou ve vaně a jde do vedlejší místnosti telefonovat, nebo ji nechá oblečenou a obutou čekat v předsíni a jde telefonovat do sklepa, aby ji babička neviděla. Musí protelefonovat spousty peněz, ale veškeré účty a za telefon, energie, cokoliv, schovává, a to tak, že když je babička vyloženě hledala, tak je nemohla najít. Schovává takto veškerou poštu, nejen co se domu či domácnosti týče, ale prostě vše. Pouze pokud je něco adresováno babičce, nechá jí to na stole. Je to zcela nepochopitelné chování, ale dřív to nikdy nedělala, takže to s tím vztahem musí nějak souviset. Co však babička nehledala, a přesto nechtě viděla, je nějaké speciální erotické prádlo. Avšak co nás všechny šokovalo – Eva si v této finanční situaci pořídila na leasing nové auto (přestože má celkem slušné ojeté). Takže teď má auta dvě, a měsíčně bude splácet 7000 Kč, což bývá v nejhorších časech její jediný měsíční příjem. Chce snad zapůsobit na svou přítelkyni? Nikdy nebyla takto nezodpovědná! Toto by nikdy, a zvlášť v takové finanční situaci, a zvlášť bez porady s babičkou neudělala, vždycky byly tým, tvořily spolu rodinu a takováto rozhodnutí dělaly spolu. Jak už jsem řekla, Evina přítelkyně je shodou okolností z našeho města. Eva požádala našeho známého, který má malou realitní kancelář, aby jí do 15 km od našeho města našel nějakou chatu do 250 tisíc! Svému bratrovi pak prozradila, že chatu chce koupit proto, že se s přítelkyní nemá kde scházet. Avšak před třemi dny se situace ještě více vyhrotila. Celá ta situace, dlouhodobě špatná, vyústila v hádku. Eva obvinila babičku, že je jí trnem v oku, že jde o lesbický vztah a že si konečně poprvé v životě užívá. Z toho, že to babičce prý vadí, plynou všechny problémy (přitom babička má Evu jako svou dceru ráda a v tom jí nemůže zabránit ani tato nezvyklá věc, nezazlívá jí to, ani nevyčítá). Eva se chce z rodného domu odstěhovat i s dětmi do jejich krajského města, vzdáleného cca 10 km, a už začala přesvědčovat syna Ríšu, jak to bude úžasné, změnit školu. Babička tyto nepravdivé výčitky psychicky nevydržela, sbalila si nejnutnější věci a odstěhovala se na jejich nedalekou chatu (v hrozném stavu, též prodělává rekonstrukci a je téměř neobyvatelná), kde chce zůstat do té doby, než se Eva odstěhuje. Avšak vzhledem k tomu, že Eva udělá skutečně vše proto, aby byla se svou přítelkyní (vlastně nedělá nic jiného), si myslím, že má ve skutečnosti naplánováno přestěhování do našeho města, tedy města její přítelkyně, a přesvědčování Ríši o změně školy je pouze rafinovaná příprava na odstěhování. Že nejde o 10 km, ale o 100, se lépe řekne, až na to Ríša kývne. Dnes přijela Eva k babičce do práce a poprosila ji (po proběhlé hádce, kdy babičku nespravedlivě a vulgárními slovy obvinila a ta se kvůli tomu odstěhovala!), aby odpoledne přijela do jejich domu a dcerku na chvíli pohlídala, „opravdu výjimečně“, protože si potřebuje zařídit něco nutného v práci. Babička tedy přijela, Eva nikde, a od Ríši se dozvěděla, že Eva nemá být pryč jen chvíli, ale opět až do noci, možná do rána. Dnes nám také telefonoval Ríša a třesoucím se hlasem se ptal, zda k nám může přijet. Dnes ne, Ríša má večer důležitý sportovní zápas (hraje), ale zítra. Samozřejmě, může, a co se děje? – S mámou není k vydržení. Ríša nikoho nemá. Táta umřel a za babičkou na chatu mu máma zakázala jezdit. On, Ríša, pořád jen musí hlídat sestřičku. Dozvěděl se, proč má měnit školu – že se budou stěhovat. Je nešťastný, proč by měl opouštět školu, kde je zvyklý, vesnici, kde má kamarády, rodný dům... S mámou se nedá mluvit. Když mu vysvětluje výhody bydlení ve městě, je celá rozzářená, milá. Když se on zeptá na nějakou nedomyšlenou maličkost v tomto plánu, hned se změní a začne na něj křičet, mimo jiné i to, že on bude dělat, co ona bude chtít. (Ríšovu nechuť stěhovat se zapříčinila podle Evy babička, ta prý štve Ríšu proti Evě.) Už ten fakt, že nám Ríša sám od sebe telefonoval, je alarmující. Je to klidný, pohodový hoch, takový „přírodní“ a přirozený, rád bývá venku jen tak v přírodě, svou energii musí vyběhat, vyjezdit na kole nebo vybít v hokeji... Nikdy nenastala situace, že by nám musel telefonovat on. Veškeré návštěvy či různé jiné „mezirodinné“ vztahy jsme vždy vyřizovali s jeho mámou či babičkou. Doposud byl v tomto směru jen dítětem, snad ani neznal náš telefon, nikdy ho nepotřeboval. –––––––––––––––––––– Zde končí popis událostí. Eva prodělala během jednoho roku obrovskou změnu, jakoby se změnila v jiného člověka. Jak již jsem psala, bývala přátelská, děti vždy na prvním místě, a to i přes nejrůznější nesnáze. Neváhala obětovat vlastní pohodlí, čas, cokoliv, prostě jako každá správná máma. Nevím, jak první dítě, to jsem ji ještě neznala, ale svoje druhé dítě kojila snad rok a půl, což vyžaduje určitou sebekázeň a psychickou pohodu. Je velmi šikovná, dovede vyprojektovat dům a skoro ho i vlastníma rukama postavit. Bývala vtipná, možná mírně melancholická s mírným sklonem dělat si legraci sama ze sebe, snad i nižší sebevědomí. Avšak obrovský smysl pro povinnost, péče o děti, po svém způsobu by jim snesla modré z nebe, zdravá úcta ke své mamince. To nižší sebevědomí si uvědomuju až teď, když to píšu. Je to tak, že stačí slůvko někoho, kdo si všiml něčeho zajímavého na člověku s nízkým sebevědomím, a už se člověk veze? Jako u sekt... Mnoho toho o drogách nevím, jen informace běžně dostupné, a podle nich Evino chování silně připomíná drogovou závislost: – strašně se změnila, a to k horšímu – zanedbávání dětí – nezájem o své dřívější zájmy – vše podřídit svému cíli (odjet z domu „za ní“), i za cenu lží – doznívání dobré nálady po příjezdech od přítelkyně, následují deprese – celý její život plyne od jednoho k druhému: od schůzky ke schůzce. To mezi tím je šedivá smutná výplň – lhaní svým blízkým – krátkozraké lži, na které se brzo přijde, ale na tom jí nezáleží (chce odjet na celou noc, ale protože by jí to neprošlo, tváří se, že jde jen o hodinu) – zneužívání lásky bližních (ví, že babička děti neopustí, ale zůstane až do rána) – ztráta sebeúcty (žádání o pomoc někoho, komu ublížila a vystrnadila ho tak z domu) – vydává za problém jinou skutečnost. Ne to, že zanedbává děti, povinnosti, lže atd., ale že má lesbický vztah. Není to ona, kdo dělá problémy ostatním, ale ostatní dělají problémy jí. – obrovské finanční výdaje, nad její možnosti. Zadlužování půjčkami, plánuje hypotéku na koupi chaty. Jak to řešit? S Evou se nedá mluvit. Na babičku je již alergická, svého bratra odráží nadávkami. Na veškeré námitky a nesouhlasy s jejím chováním vůči rodině je alergická, reaguje tak, že okamžitě vzplane, začne řvát, neslyší... Už zvažujeme i poptat se v místní komuně lesbiček, kdo je „ona“. A když to zjistíme, co pak? Nabídnout jí peníze, aby dala Evě pokoj? Zatelefonovat jejímu manželovi? Co mu říct? Co po něm chtít? A u nich doma? Jak se k ní má chovat babička? Ríša? Ríša přijede zítra k nám. Nemohli jsme ho přece odmítnout a lhát mu, že se mu to jen zdá a že to má vydržet. Podle toho, jak Eva křečovitě brání formalitu mateřství, a podle toho, že do našeho města často jezdí, můžeme brzy očekávat Evinu návštěvu, zřejmě dost nepříjemnou. Jak je to s právy a zákonem? Asi ji nemusíme pustit do našeho bytu. Ale má Ríša povinnost jít za ní? Pokud Ríša nebude chtít, nemůžeme být posuzováni jako „únosci“ nebo prostě bránící jeho matce v setkání se synem? Dá se tato situace ještě řešit „doma“, nebo se máme obrátit na úřady? Co by se stalo, kdyby se o tom dozvěděli na „sociálce“ či policii? Překračuje Eva zákony (nejspíš péče o dítě)? Jak by to řešili? Kdyby děti odebrali Evě, dali by je do dětského domova, nebo by je přiřkli babičce?

Zpět