Sananim - Drogová poradna 

Odpověděl: Gabriela Koryntová

Dobrý den, Alice,

a díky za dotaz i za důvěru, se kterou se na nás obracíte.

Chápu to tak, že situace se vleče, píšete, že syn užívá drogy řadu let a že je v insolvenci, žije s vámi v jedné domácnosti, kde má zajištěné bydlení i stravu, a po vás chce další finance, a co víc - je agresivní a v posledních letech se agrese stupňuje. Jste z toho unavená, zoufalá, vyčerpaná, nejspíš i vyděšená. Říkáte, že jste to měla řešit dřív, vyčítáte si, kam až situace zašla. Tušíte, že by bylo dobré, pokud by se syn šel léčit, ale máte strach z toho, zda by tím neporušil podmínky insolvence.

Začnu insolvencí - každá insolvence má svoje podmínky, které jsou její součástí, a pokud je člověk dodržuje, insolvenci není třeba rušit. V případě, že se podmínky na straně plátce změní, je dobré takovou změnu projednat s insolvenčním správcem. Léčba nemusí být nutně překážka. 

Tím se ale dostáváme k té asi nejpodstatnější části - chce se syn léčit? Podle toho, co píšete, mám dojem, že o nic takového zájem nemá. Pokud žije s vámi, má doma veškerý servis, možná nemá ani žádný velký důvod se o cokoli snažit, nebo cokoli měnit. Bohužel není ve vaší moci syna donutit jít se léčit proti jeho vůli. Je dost možné, že i přes agresi a konflikty, má doma syn vlastně docela pohodlí.

Píšete, že nedokážete dospělého 40 letého syna vyhodit na ulici. A nejste jediná. V praxi potkáváme spoustu rodičů, kteří si neumí představit, že by svoje užívající dítě vyhnali. Obecně se bojí nastavit dítěti vlastně jakékoli hranice. A když to udělají, většinou z nich velmi rychle ustupují. Jejich slova pak nemají žádnou váhu. Často to souvisí s tím, že si sami vyčítají, kam situace dospěla, obviňují se, bojí se, že bude ještě hůř, děti jim vyhrožují, rodiče mají strach, co by s dítětem bylo, a nechtějí se bát, zda je dítě v pořádku a kde je. Doufají, že když vydrží, stane se zázrak, dítě si uvědomí, co udělalo a jak špatně se chová, a vše se srovná ... nicméně to se ve vašem případě neděje. A čas běží. Z pár měsíců jsou roky. Občas se objeví záchvěv změny, kdy rodič naskočí do režimu naděje a dělá první poslední pro to, aby dítě fungovalo. Nicméně bývají to jen záblesky, kdy znovu naberete dech, ucítíte, že by změna byla možná ... a pak se vše vrátí do starých kolejí. Výsledek - kolotoč, který končí vyčerpáním, zoufalstvím, pocity viny, vzájemným si ubližováním, někdy i kolapsem rodiče, všichni kolem se trápí, zatímco ten, o koho jde, užívá "vesele" dál.

Chci tím říct, že nejste první ani poslední, kdo v něčem takovém žije. A byť to chápu, nemáte se za co stydět. Zároveň je ale jasné, že když situace trvá několik let, asi ji nevyřešíme přes zprávy v online poradně. Kdybyste našla odvahu, a měla to blízko k nám do Prahy, doporučila bych vám obrátit se na Poradnu pro rodinu. Mohla byste tam mluvit o situaci podrobněji, ulevila si od těžkých emocí, zjistila jaké máte možnost vy, jaké syn, probrala další kroky a hlavně získala podporu. Dávalo by vám něco takového smysl?

Pokud nemáte Prahu v dosahu, napište, jaká větší města máte dobře dostupná, pošlu kontakty. Služby poraden v neziskovém sektoru jsou poskytovány zcela diskrétně a zdarma.

S přáním hodně sil a odvahy,

Gabriela Minařík.