Sananim - Drogová poradna 

Pervitin

Smutný

Dobrý den,
Dlouho jsem se přemlouval, jestli sem mám vůbec napsat, ale asi se bojím, asi se bojím, že už nebudu takový jako dřív, že už se z té velké díry do které pomalu padám, nedostanu.
Říkám si ,,To je dobrý, ty to zvládneš!"
Jenomže, si to říkám, už moc dlouho a cítím, jako bych ztrácel sám sebe. Nevím, jestli už dokážu vynaložit dostatečné usilí k tomu to dokázat.
Neměl jsem lehké dětství a moje první láska, která to vše poslala do kytek. Vím, že zázraky nikdy netrvají věčně..
A také už dávno vím, že je hloupost, říkat si, že vše bude dobré. Mylel jsem si, že uniknu od bolesti, ale jen me to položilo ještě víc na kolena a nechce mě to pustit. Po dlouhé době, jsem zase začal, dostal jsem chuť ,,divně" jsem slyšel a viděl, jakoby zpomaleně. Po skoro 3 měsících jsem si vzal znovu a teď už je to víckrát a vím, že si dám znovu i když nechci, protože to mám pořád u sebe, je mi líto to vyhodit. Říkám si, že nejsem závislý, že to zvládnu, že je strasná blbost sem psát, že ze sebe dělám jen chudinku. Na dojezdy jsem začal kouřit trávu, abych mohl usnout, ale.. Cítím, že mě to níčí. Bolí mě hlava, ráno jsem vstal a měl jsem skoro fialové nohy. Na rukách vystouplé žíly a pocit jako bych měl omdlít... Cítím menší tlaky v hlavě. Včéra jsem se dokonce bál, usnout, bál jsem se že při spánku přestanu dýchat. Tlouklo mi srdce jak o závod, ale dýchal jsem hodně pomalu..Někdy mám takový divný pocit v realitě, jako bych vnímal některé vjemy jinak... Sedím a píšu a mám pocit, jakoby to vše bylo dál.. Jakoby to bylo oddálené. Nevím čím to je, ale pořád si říkám, že to zvládnu, že se nemusím bát, že přestanu kdy budu chtít, ale není už pozdě? I kdybych přestal.. k čemu mi to bude, i po té dlouhé době co jsem to vydržel mě to dostalo. A teď? Strach.. strach, že je nemožné se z toho dostat. Chtěl bych někam odjet, být od té bolesti, co mi kdo kdy způsobil, od tý věci, u který jsem si řekl že to jen ,,vyzkousím".. Ale nemůžu.. Přestal jsem mít rád, všechny, mám pocit, že tu nejsou pro mě, nechci je vidět.. chtěl bych jen odejít a být jinde. Mám pocit, že tu pro mě nejsou, vlastně ani nechci, aby tu pro mě byli.. Chci to zvládnout sám, u rodiny přátel... Jakobych je nechtěl znát a to jen proto, že jsem je vídal, když se mi děli špatné věci a dějí... né že bych jim to vyčítal..N
Nemám v plánu jim to říct, nechci jim to říct, stydím se za sebe, raději bych umřel hluboko v sobě, než abych se s tím obrátil na někoho blízkého. Možná bych šel na léčení.. ale nejsem plnoletý. Nejhorší na tom je, že mám problémy s tímto a ještě k tomu mám problémy v rodině, kde mi je rodina vyčítá, neustálé stresy.. A teď ještě tohle. Vždycky když mám pocit, že bych chtěl někam k odborníkovy, říkám si ,,Co vlastně, řeknu.." ,,RZvládnu to sám" Vím, že se opakuju, omlouvám se. Jsem Lukáš a je mi 17 let, děkuji vám, že jste si to přečetli až sem...

Zpět