Sananim - Drogová poradna 

syn a pervitin

miam

Dobrý den paní Kačírková, náš syn před 2 týdny nastoupil do léčebny, domů se vrátil den před odjezdem,opravdu jsem obávala, aby vůbec domů přijel. Musím říci, že podle mě, byl moc statečný, bez jediného náznaku, že by tam nechtěl odjet, i když byl velice smutný, do léčebny jsme dojeli v pořádku. Tam vše proběhlo tak rychle, že jsme se sotva mohli rozloučit, najednou se mezi náma zamkli dveře a bylo po všem. Asi to tak bylo lepší, abychom se neubrečeli. Prožila jsem nejhorší den svého života a zároveň jsem věděla, že svítá naděje na synův lepší život. Manžel mě utěšoval, že to dopadlo, jak nejlépe to dopadnout mohlo. Přesto jsem celou cestu domů proplakala. Po dobu na detoxu mu odebrali mobil, napsala jsem mu proto dopis, aby věděl, že na něj myslíme. Po 11 dnech přestoupil na oddělení, hned nám volal, musím přiznat, že jsem se toho telefonátu trošku obávala. Byla jsem moc mile překvapena, jak byl syn v pohodě, byl tam spokojený, už přibral 10 kilo. V dopisech psal, že si za tu dobu uvědomil, jaký špatný život po dobu braní drog žil, že to moc mrzí, jak nám všem ubližoval a že vše již bude jen lepší a lepší. Dopisy mi dělaly velkou radost, že je v pořádku a snáší to tam dobře. Psal jak pracují, jak chodí na procházky po nádherném parku, že už má i kamarády atd. Opravdu nemůžu popsat mou radost po 3/4 roce,kdy jsem žila jen ve stresu a propadala beznaději a depresím, přemýšlela jsem o smyslu svého života, bylo to hrozné období. Včera jsme spolu mluvili, bylo to moc fajn, říkal, že až přijdeme na návštěvu, dá se v léčebně i přespat a tak. Dnes najednou přišla SMS,že ho to tam nebaví, je tam nuda, práce uteče, terapie taky a není co dělat, že je to ztráta času atd......nechápu, jak mohl obrátit během 24 hodin. Zavolala jsem mu,snažila jsem se ho uklidnit, že ten čas uteče jak voda, že čas ztrácel když bral drogy a trvalo to déle než pobyt v léčebně. Jsem z toho dost vydešená, musím říct, že jsem ted 14 dní spala v klidu, bez léku na spaní, dnes jsem opět rozhozená, bojím se, aby to nevzdal. Říkala jsem mu, že musí bojovat, on řekl, že boj teprve nastane, až se vrátí domů, aby se k tomu nevrátil, že pak ale do žádného chráněného bydlení nepůjde, že chce být doma a chodit do práce a tak. Nevím, co si mám o tom myslet, snad měl nějakou horší náladu a zase ho to přejde, ale já jsem zase z toho špatná. Už jsem špatná od včera, kdy jsem manželovi řekla, že jsem synovi poslala další dopis, moc se mu to nelíbilo, že prý si takhle neuvědomí, že dělal něco špatně, když se chovám jako dřív, že mu přece není vše odpuštěno, problémů způsobil mnoho, že se tam takhle má jako na táboře, poslala jsem mu balík s nějakými věcmi a dobrotami. Myslí si, že bychom ho měli nechat chvíli "vydusit", aby si uvědomil, že život s drogou je špatný. Já si zase ale myslím, že je dobré aby syn věděl, že pokud se bude léčit, má v nás podporu, že mu to dává sílu, sám mi to v dopise psal, že je rád za každý náš dopis. Nevím, už opravdu nevím, jestli zase dělám něco špatně, navíc ten dnešní rozhovor se synem mne opravdu rozhodil. Budu ale věřit, že bude silný a uvědomí si, že jedině v léčebně najde cestu zpět k normálnímu předchozímu bezdrogovému životu. Držte nám prosím pěsti. Děkuji moc.

Zpět