Zadejte dotaz
Prohledejte již zodpovězené
Nevíte, jak se zeptat
Partnerka alkoholika
M.
sem počítala s tím, že budu sama, ale před rokem jsem potkala řekla bych skvělého chlapa. Svobodného, bezdětného, který nás má rád bez výhrad všechny. Jenže asi jsem neviděla, neslyšela nebo spíš nechtěla. No zkrátím to, je to alkoholik. (Co vím, tak minimálně 10 let asi denně pil). Ze začátku vztahu do hospody skoro nechodil, chtěl být se mnou. Nebo se stavil z práce mezi kamarády na jedno malé pivo a pak pokračoval hned domů za náma. Neviděla jsem na tom nic zásadního. Tvrdil, že dřív pil k vůli samotě. Jenže pak se z malého piva stalo velké, a pak několik piv. Po čase už jezdil denně z práce rovnou tam, a vracel se po zavíračce tj. kolem 22h, děti ho ani nepotkávaly. Nějakou dobu jsem to tolerovala, protože jsem si přece jen říkala, že je svobodný, jak to všechno musí být pro něj těžký (nová rodina po tolika letech samoty), mluvil pořád o stresu v práci atd. Doba plynula a já mu jednou řekla, že bych byla moc ráda, kdyby to omezil na jednou týdně. Vnitřně detonoval, ale zkousl to a souhlasil, jenže změna nenastala. Zkusila jsem to ještě jednou o asi tři dny později. Přiletěl po jednom pivě nasr. a rozešel se se mnou, sbalil se a odešel od nás. Vrátil se za dva dny s prosíkem a kocovinou. Slíbil a sám řekl, že nebude pít, že už nechce, že za to ten chlast nestojí. Nepil asi 4 týdny, pak to porušil. Já se naštvala a řekla mu, že to slíbil a chci, aby odešel. Chytil rapla a napadl mě. Nikdy před tím to neudělal. Zpětně tvrdil, že celou situaci viděl uplně jinak (že mu ode mě hrozí napadení, mám vše naplánované) - asi pod vlivem. Sbalila jsem mu věci, on mezi tím se někde toulal po kamarádech a pil. Sešla jsem se s ním asi za 3 dny a řekla jsem, jestli to zkusíme znova a od začátku. Chtěl. Byl taky zoufalý… Navštívil centru pro závislosti, jenže se vrátil a s tím, že žádný problém nemá a že jsem ho tam natlačila. Jinak funguje skvěle a spolehlivě, doma nepije, pomáhá mi se vším, je na mě hodný. Jenže…. Teď nepil 3 týdny, odjel ke své mamce a tam si dal večer v hospodě pár piv. Volal mi, psal celej večer a vyznával mi lásku. Jenže já už ochladla, tentokrát mi to už bylo odporné, i když nebyl úplně našrot, mluvil normálně, ale po pár pivech… Bolí mě, když vím, že ani ta nejistota a křehkost, kterou mezi sebou máme mu nestojí za to, aby se nenapil. Tvrdí nyní, že by chtěl chodit s chlapama tak 1-2 do měsíce na pivo, což by osobně pro mě nebyl problém v žádném případě, ale obávám se, že z toho bude opět to stejné vysedávání 6 dní v týdnu (7. Zavřeno). Zjistila jsem, že s jeho bývalou před 10 lety to skoničilo kvůli piti a nezodpovědnosti (i když on mi řekl jinou verzi). Jsem na sebe naštvaná, že už teď čekám to nejhorší. Miluju ho, jsem hrozně zklamaná, chtěla jsem trochu štěstí po nevydařeném manželství…. Vím, i mi všichni radí, ať jdu od něj a život si nekomplikuji a neničím. Jenže mi na něm záleží a mám ho ráda i mé děti. Furt to vidím jako nemoc, kdybych měla rakovinu já, taky bych nechtěla, aby ode mne lidi dali ruce pryč… Jako největši problém vidím, že nemá nadhled nebo ho má jen v okamžicích, kdy jde ve vztahu do tuhého. Každý svůj sebemenší problém rešil alkoholem, pak z problémů i relax a vlastně všechny zážitky jsou z vinotéky, hospody, baru, nonstop… Doma ale funguje skvěle jako partner i náhradní otec. Prožívám teď vlnu nedůvěry a strachu.... Nevím, co mám dělat...
Předem moc děkuji za cokoliv
M.
Odpověděl: Gabriela Koryntová
Zdravím vás, M.,
a omlouvám se za zpoždění s odpovědí.
Popisujete vztah s mužem, o kterém sama mluvíte jako o skvělém partnerovi a náhradním otci, ale také alkoholikovi, kterého vám přátelé rozmlouvají a který nedokáže svoje potíže plně přiznat sám sobě, natož je řešit. Pije denně s menšími obměnami (třeba zamilovanost na začátku vašeho vztahu) minimálně 10 let. Chvílemi má určitý nadhled a uvědomuje si potíže, ale když přijde na lámání chleba, dokáže vše obejít - jako vaše dohody, jako dohodnuté ambulantní docházení - a jednoduše si najde cestu do hospody. A přesně takhle vypadá závislost - rostoucí spotřeba, preferování alkoholu před ostatními zálibami, pokračování v pití i přes jasně negativní dopady - ať už sociální, zdravotní, pracovní nebo rodinné.
Po nevydařeném manželství jste si moc přála věřit, že vás potkalo štěstí. Ale zdá se, že byť ani jemu nejste zcela lhostená, nestačí to na to, aby něco skutečně změnil. Umím si představit, že jste smutná, zklamaná, zraněná, ale klidně bych řekla, že byste mohla být i pěkně naštvaná. Nebo se pletu?
Dost možná nové šance chápete jako způsob, jak partnerovi ukázat, že jste nad ním nezlomila hůl a máte ho ráda. Sama mluvíte o tom, že je to přeci nemoc. Ale váš partner není pouze nemocný (tedy závislý na alkoholu), on se také nějak chová - je nespolehlivý, zanedbává vás a vaši rodinu, lže, zklamává vaši důvěru a ubližuje vám. On to může jako následek svého pití vnímat, ale pak by to měl být spíš důvod s tím něco dělat, a né své chování závislostí omlouvat. Co říkáte? Dokonce vás fyzicky napadl!
Zkuste si sama pro sebe stanovit hranici, za kterou už nepůjdete - třeba datum, do kdy dáte vztahu šanci, počet pokusů a zklamání, kolik dalších lží, nebo další napadení? Omlouvám se, možná zní poslední slova absurdně - čekat na další napadení - ale ze zkušenosti vím, že lidé tak nějak čekají, až se stane něco strašného, co je donutí rozhodnout se ... a já se ptám, jestli je skutečně potřeba nechat to zajít tak daleko a na něco takového čekat? Nestačí i jen to, že parnerovi nemohu důvěřovat? Už to samotné je dost silný argument, který vztah zpochybňuje, nemyslíte?
Vaší vírou nezdařené pokusy otřásají, přesto v sobě nacházíte pochopení a důvody, proč vztahu dávat i bez jakékoli evidentní, hmatatelné a časem ověřené změny další příležitost. Obávám se, že se tak snadno můžete dostat do stavu tzv. spoluzávislosti. To je situace, kdy, byť jsou partneři ve vztahu se závislým nespokojení, zůstávají,a sami tak závislostí trpí. Důvody, proč vztah neopouští, bývají různé - někdy je to strach ze samoty, pocity viny (ty jsou časté i u rodičů závislých dětí), strach, že nebudu vědět, co se s dotyčným děje, že o něj přijdu, najde si někoho jiného apod.
Je na vás, jestli se rozhodnete ve vztahu pokračovat. Nikdo vás k rozchodu nedonutí. Rozhodnutí je na vás. A umím si představit, že se vám nebude chtít riskovat, že byste o partnera přišla, nebudete chtít být znovu sama. Ale doufám, že i tak v sobě najdete sílu postavit se sama za sebe. Někdy pomůže si zajít o celé situaci i se všemi podrobnosti promluvit s někým, kdo vás nebude soudit, nebude radit rozchod, ale vyslechne vás a pomůže vám pochopit, co se děje, a třeba i najít způsob, jak s partnerem komunikovat a jak nastavovat hranice tak, abyste se cítila lépe a bezpečně, a případně mu pomohla uvědomit si, že má problém. Co vy na to? Pokud vám tahle varianta dává smysl a potřebovala byste kontakty, napište, která větší města vám jsou dobře dostupná.
S pozdravem,
Gabriela Minařík.
Zpět