Jsem alkoholik?

Ked

Zdravím vás, ráda bych vás požádala o radu. K alkoholu mám poměrně dobrý vztah hlavně proto, že skutečně bavit na společenských akcích se dokážu jen pod jeho vlivem, jinak se zkrátka nudím, nemám si většinou s těmi lidmi co říct apod. Pod vlivem jsem skutečně šťastná a v pohodě. Nemívám agresivní opice, nejsem ani moc nostalgická (většinou), jsem dobrý společník a většina lidí se se mnou i dobře baví. Nemám ani potřebu pít neustále. Ale když už se napiju, jakoby mi v hlavě přeplo a všechno ostatní jde bokem. Je jedno, že jsem na druhý den něco slíbila, že třeba musím udělat něco do práce, že mám zkoušku nebo mám někam jet. Nic není důležitý. Já si na to v tu chvíli ani nevzpomenu... v tu chvíli prostě piju... kolik jsem toho vypila zjistím většinou až druhý den (když začnu panákovat, tak to skončí většinou na flašce tvrdýho, někdy i míchám, někdy je do toho ještě nějaká ta decka vína). Občas udělám i něco, co není úplně v pohodě, občas se za něco stydím. Ale pak třeba dva týdny nepiju vůbec a všechno je ok, necítím potřebu... ale když začnu, zas se to přepne. Zvládnu toho vypít i poměrně hodně a furt je to v pohodě furt je to dobrý a najednou zvracím někde v křoví a jsem úplně mimo.

Nepiju jen takhle nárazově, občas si dám i skleničku vína. Někdy i o všední den... občas (ale opravdu občas) se mi stane, že jdu s kocovinou do práce... ale jen takovou lehkou, nic co by nebylo do pár hodin pryč. Tvrdej v týdnu nepiju nikdy. Ale když piju tvrdej, mám kocovinu třeba celý další den, strašně moc zvracím, nic neudržím v žaludku a je to boj.

Ono to takhle možná zní blbě, ale když vemu v úvahu, že to udělám tak jednou do měsíce. Plus třeba jednou týdně si dám skleničku o všední den, jednou do měsíce se opiju fakt hodně s velkou kocovinou a třeba jednou za tři měsíce jdu s kocovinou do práce. To přeci není tak zlý. Blbý je jen to, že když se opiju hodně, tak dělám blbosti a že já tu míru nemám, jak jednou začnu. Ale zkrátka nemám pocit, že by to ze mě dělalo alkoholika. Upřímně si nedovedu představit, že bych se alkoholu měla vzdát na pořád. Nemám kolem sebe nikoho, kdo by mi řekl, jak daleko od problému jsem. Známí a rodina to bagatelizují, protože sami dost pijí, přítel to přehání, protože jeho otec byl alkoholik a zemřel před padesátkou na ledviny.

Já připouštím, že menší problém nejspíš mám, i když nevím, jak tomu říkat. Ale nevím, co s tím, jak mam postupovat. Já prostě nevím, kde je ta hranice... spousta lidí, co znám, začali svůj problém řešit, až když byli "sto kiláků" za hranicí... Asi to zní jako strašně blbej dotaz...ale já fakt nevím... i jsem si zkoušela nějaký ten zdravotnický test a vyšlo mi, že jsem v nějaký rizikovější skupině, což mi přijde takový nic neříkající... zároveň to i sama vím, že jsem v rizikový skupině a docela mě to drží v tom, že já prostě nikdy nesmím bejt alkoholik, protože bych s tím asi nedokázala úplně žít (samozřejmě to nemyslím doslova, ale neumím si to zkrátka představit)... pak se ale opiju, mám vážný rozhovor s partnerem a začnu se sama sebe ptát, kde je ta hranice.

Zpět