Sananim - Drogová poradna 

Jak dál?

Terry

Dobrý večer, jmenuji se Tereza (17let). Přemýšlím nad sebevraždou. Nevím jak a co k tomu říct, je to všechno zamotané. Mamka se rozvedla, když mi byli 4 roky - otec od nás odešel a nemá o mě zájem - je z něj alkoholik. Mamka má přítele a ten na mě šahá. Dělá to jako, že náhodou..a nic se neděje, ne? Ale jen pro něho, pro mě je to strašné... Šahal mi venku na zahradě na prsa, dost silně, měla jsem tam pak modřiny.... (začalo to v 5 třídě). Pak se to stupňovalo a dovoloval si i víc. Ukazoval mi jeho penis, mou ruku mi na něj dal a já mu ho musela hladit a a tak jak to on chtěl, až do té doby, než byl spokojený. Nevím jak to psát, nikomu jsem nic neřekla. Jsem teď ještě víc uzavřená do sebe, když jsem šla na SŠ, tak jsem začala hulit trávu a občas si vezmu i pervitin...ono mi to pomáhá. Tedy to si myslím, ale za dlouho bych mohla dopadnout velice špatně... Kdybych měla víc peněz, tak jsem si dokoupila zbytek léků a všechny (i ty, co jsem si nashromáždila) bych zapila a umřela. Bylo by mi takhle líp... Mamka mě nechtěla, měla mě moc brzy, doma pomáhám, učím se dobře..zatím jedničky a jedna 3. Ale to je pořád málo, to mám být po ruce i tomu přítelovi? Je to nechutné, já se ani na kluka nepodívám, protože dopředu už vím co se mnou bude chtít dělat... Nevím, třeba se mi to ještě rozleží v hlavě, ale vím, že když to řeknu mamće, tak ta mi neuvěří, má růžové brýle na očích a nechce slyšet ani to, jak vlastně žiji..co škola...má trápení... A on mi pořád říká, že když to někomu řeknu, tak mě dají do pasťáku, že jsem zlobila...že jsem já jeho svedla a že já za to můžu a že má máma mě už nikdy nebude mít ráda....Ach jo. Co s tím mám dělat? Nemám nikoho, ke komu bych šla... Nejprve jsem si myslela, že mi pomůžou drogy a léky, abych aspoň usnula a mohla ve škole trochu fungovat. Pak jsem si i ublížila, pořezala jsem si ruku, když mi vytékala krev, tak jsem se v ten moment cítila líp. Ale jen chvíli, pak jsem si uvědomila, co jsem to vlastně udělala a ono to pak bolelo. Nejprve ne, ale až jsem si to uvědomila... Pervitin mi přes týden dává energii, kterou nemám. Jsem pak víc přátelská a dokážu komunikovat a nebát se při tom. Já se jinak bojím jít sama i do obchodu. Je to strašné, bojím se o tom říct známým, budou se na mne dívat jako na nějakého cvoka. Ono to ale není moc jednoduché ráno vstát a jít ven... Stojí to spoustu přemáhání a když se mi to povede, což musí, kvůli škole..... Teď máme volno, ale jedeme na soustředění se školou, bojím se toho, bude to zase něco nového a já mám z toho strach. Budu vůbec moci usnout, bez svého klidu, budu schopná přes týden fungovat, bez pervitinu, ublížit si už nechci, na chvíli to pomohlo, ale jde to moc vidět (jsou to ruce - pořezané) a nechci, aby se mě na to lidé ptali. Co je s tebou, co se ti stalo, že jsi pořezaná? Teď se to dá zakrýt dlouhým rukávem, ale co pak. Kdybych aspoň měla chvíli klid jen na sebe, trochu si uspořádat myšlenky. Jenže to nemám nikde, doma vůbec ne, ve škole také ne. Mám sice pár kamarádů, ale né takové, kterým bych řekla, co mě trápí. Tolik jim zase nevěřím. Nevím co dělat, domů se nechci vrátit, ale jediné řešení je asi umřít. Jak se na mě budou lidé dívat? Na holku, co neví co dál, co se jí doma nelíbí, i když to tam není růžové? To nikdo nepochopí. Říkám si, proč mě mamka vlastně měla, proč jsem se narodila, jen pro trápení a bolest? To přeci nemůže být ten život, jak lidé říkají, že je krásný, ale kde mám i já to krásné? Ne, už nechci. Nechci domů, nechci žít, takhle ne. A komu to všechno říct, aby mě neodsoudili a dali mi šanci? Šanci žít normálně, v klidu a v pohodě. Už nevím co dál. Děkuji za přečtení. Tereza >

Zpět